A život jde dál...

4. června 2010 v 22:55 | Zebra |  Zebra - deníček ze ZOO
Mám hodně zvláštní náladu. Už jste někdy (skoro) brečeli a u toho měli chuť se pořád smát? No jo, asi to holt patří k pubertě...

Ve středu jsme byli s partou za kámoškou v nemocnici. Měla totiž (už před nějakou dobou) zlomený loket, a když jí to konečně srostlo, zjistilo se, že tu ruku nemůže ani pořádně ohnout, ani narovnat. A tak se samozřejmě začalo uvažovat o operaci, i když to s sebou neslo nějaká rizika...
My jsme tam přišli pár dní po zákroku. Loket už měla ovázaný a začala ho rozcvičovat. My jsme v té nemocnici byli zhruba od tří (ještě před návštěvou jsme se stavili v závodní restauraci, která je součástí budovy) do čtvrt na osm, to už jsme tam byly jen tři (kluci, kteří zůstali asi do... sedmi(?) už odešli). Musím uznat, dlouho jsem se tak nezasmála a konečně jsem se trochu uvolnila. Sice jsem prošvihla Comeback, ale co, tyhle chvíle s přáteli jsou nenahraditelné...

Mačeto, jestli tohle budeš číst, tak ti vzkazuju, že tě hrozně obdivuju. Jasně, není to tvoje první zlomenina, ale určitě ti udělala nejvíc starostí. Viděla jsem, jak se snažíš co nejdřív tu ruku rozcvičit, abys mohla vypadnout z nemocnice... věř mi, já bych do toho neměla nikdy tolik vůle, co ty. Jseš moje nejlepší kámoška už od první třídy, (takže žádná novinka xD) a já doufám, že nám to vydrží i tady, na gymplu. Jestli se nestihneš vrátit do osmnáctýho do školy, tak tě budu po Aldinovi, Pavlovi, Štěpánovi a Terce pozdravovat a určitě ti pošlu pohled. Takže hodně štěstí, protože ty si ho fakt zasloužíš! (A už si nic, sakra, nelámej! xD)

A teď vzkaz pro tebe, Terko. Možná bude tohle tak trochu vylejvárna srdce, ale co se dá dělat... byla jsi s námi víc jak čtyři měsíce, a já na to nikdy nezapomenu. Sice jsme se na začátku moc nebavily, ale potom jsme se fakt začaly kámošit... nikdy nezapomenu, jak jsme štvaly biologářku, jak jsme se smály totálním hovadinám a chovaly se jako úplně normální puberťačky (nebo né zas tak úplně normální... :D). Já vím, proč přecházíš na jinu školu, a obdivuju tě pro to, že si dokážeš vybrat. Vím, že tenis je pro tebe to nejdůležitější - asi bych se na tvém místě rozhodla. Byly to skvělý čtyři měsíce - do osmnáctýho se ale ještě můžem smát... a pak ti určitě pošlu pohled a klidně i na tom "fejsu" si s tebou občas pokecám, i když už to nebude jako předtím. Moc ti děkuju, že jsi se přidala k naší "partě" a trávila's s náma školní dny, který díky tobě nebyly tak nudný. Dík za to, že jsem měla u čest být tvojí kámoškou :)

Jak tedy vidíte, opět mám tu divnou náladu. A k tomu mi asi totálně hráblo, protože jsem začala poslouchat romantickou (!) písničku:


No, řekla jsem o tý písničce mámě, a ta poznamenala, že za chvíli bych se tak mohla dopracovat k Hannah Montaně. Na to jsem jí odpověděla, že má rouhačský kecy a abych si tu písničku úplně nezhnusila, pustila jsem si "trochu metalu do toho umírání".


Snad jste se nevyděsili xD Maximum the Hormone - tak se ta kapela jmenuje - mi vždycky vylepší náladu a vytáhne mě z depky... Japan metal forever xD
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miki Miki | 5. června 2010 v 11:36 | Reagovat

Milá zebro, (nebudu říkat tvé jméno - radši) Moc ti děkuji za tento text...opravdu to byli ty nej čtyři měsíce v této třídě a nej jeden měsíc nejen s tebou. Ještě jedou se ti omlouvám za ten facebook :) Opravdu jsme nebyly moc normální ale to tak chodí - nutili nás k tomu i kluci ;)
      Chci říct, že Mačetu taky moc obdivuju bylo to v tý nemocnici super jak s tebou, tak s Mačetou, Aldinem a Pavlem. Jak jsme se pak ztratili sice byly trochu dost sprosté chvíle, byly ale super :D xD
     Snad se ještě do 18. uvidíme protože newm jestli přídu do školy...je mi špatně. Ještě jednou ti moc děkuju a pls napiš mi svůj mail. Dik - Terka ;)

2 Miki Miki | 5. června 2010 v 11:37 | Reagovat

Jo a ještě jen chci říct, že tu náladu taky znám... :-D  :-(

3 Mačeta - (ko)operant Mačeta - (ko)operant | Web | 5. června 2010 v 12:38 | Reagovat

Proboha Zebro.......
Ty mi teda dáváš, kámoško. Teď jsem s mámou docvičila, víš jak dlouho mi trvalo, než jsem přestala ronit slzy? A ty si teď na mě přijdeš s tímhle nádherně nemožně dojemným textem.....
Já tu blbou ruku prostě do toho vyhovujícího úhlu dokopu!!! :-D vy mi za to s Terkou (Aldinem a Pavlem) stojíte. Doktoři - mučitelé sice řekli, že si mě v nemocnici nechaj ještě pondělí - středa určitě, ale dál se uvidí. Neboj, do 18. se do tý školy prostě dostanu! ;-)
A moc bych ti chtěla poděkovat. To především. Jsi fakt bombová kámoška za milion (to teda určitě za víc). :-) Máš pravdu, jsme nej kámošky už od dob, kdy jsme ještě byli jakžtakž normální. :-D Moc si toho vážím. Vážím si tebe a doufám, že nám to potrhlý vygebený kamarádství dlooooouuuuhooooo vydrží. :D :D Prozatím ti přeju nádherný víkend i týden a ještě jednou to děkuju.

4 Miki Miki | 5. června 2010 v 13:52 | Reagovat

To jsem ráda že tě mám
Radostí tě hned spapám :)
Jsi můj velký kamarád
Nikdo tě nemůže nemít rád
Sranda?O tu s tebou není nouze!
Jen ve špatných chvílích jen a pouze
Můžem dělat blbinky
Možná taky kravinky :D
Můžem si vzájemně pomáhat
V našem kamarádství je o co stát!
Nikdy skoro žádná hádka?
Rozhádá nás pouze matka :)
Nebo špatná kamarádka.
Slibuji,že vždy si budem co psát
Našeho kamarádství nebudem nikdy litovat!
Kamarádství nebudem skrývat
Rádi se budem vždy mívat!
                 :) ;)

5 Zebra Zebra | Web | 6. června 2010 v 9:07 | Reagovat

Díky vám oběma :-) Díky za ty chvíle, kdy se s váma můžu smát. Protože jste moje nej kámošky ^^

6 Evelin Evelin | Web | 9. června 2010 v 16:20 | Reagovat

wow japonský metal, nějak mě tohle spojení ještě nikdy nenapadlo... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.