Padaj, padaj... ty listy

11. října 2010 v 7:49 | Zebra |  Povídky
Na začátku byl člověk.
Jednou ráno, pár týdnů po konci prázdnin, se probudil. Možná čekal snídani do postele, nebo odpadnutí alespoň jedné hodiny ve škole, ale nic takového se nekonalo a on se musel s remcáním vykopat z vyhřátých peřin. Vysunul jednu nohu, druhou, se zatnutými zuby se vnořil do ranního vzduchu... a vzápětí se do postele s šokovaným výrazem v očích vrátil; to byla ale kosa! Zabalen do deky se nesměle vyšoural z pokoje, třesoucí se zimou a toužící po něčem teplém do žaludku.
O pár minut později už prokřehlými prsty neobratně trhal pytlík s instantní kaší od jedné nejmenované firmy. Surovou, vysušenou hmotu zalil vařící vodou, kterou mu laskavá vedlejší postava (matka) mezitím připravila, a půl minuty počkal. Pak se na to nebohé jídlo vrhnul a během několika sekund jím naplnil svoje vyhladovělé útroby; alespoň na chvíli v sobě zapálil malý táborák.
Když úspěšně (ač zmrzle) zvládl ranní přípravy, s očekáváním nejhoršího vyletěl na ulici. Zažil menší šok - a když si z nosu odloupl ten otravný rampouch - vyrazil k nástupišti.
Zákony schválnosti samozřejmě bezpečně zafungovaly a tramvaj mu ujela; nezbývalo mu, než nějakých osm děsivých minut čekat na další spoj. Otřásl se, schoulil se do klubíčka a za účelem vytváření tepla v kolektivu se namáčkl na dav čekající pod stříškou zastávky. Několik babek si toho člověka otráveně, možná skoro pohoršeně, prohlédlo. On toho ale nedbal - pořád měl co dělat, aby udržel svůj krevní oběh ve funkčním stavu. Na odhalené části jeho těla - tvář a ruce - vytrvale útočil mrazivý vítr a studenou, téměř ledovou atmosféru, ještě umocňovaly šedivé chodníky, které nebyly schopné odrážet světlo unaveného slunce. Kousek dál od kolejí pracovali dělníci; zřejmě byli zvyklí na tuhé mrazy. Rozhodně jim to nedělalo žádné vrásky.
Zato člověk se zamračil a přitáhl si kabát blíže k tělu.
To nám to pěkně začíná, pomyslel si.

O pár minut později už se člověk v poměrně uvolněné náladě vezl vozem veřejné dopravy. Kolena měl namáčknutá k malému topení a pokaždé, kdy se otevřely dveře, se na nastupující občany nevraživě otočil; táhl z nich chlad (ale zase - nebohým dveřím nemohl vyčítat jejich funkci).
Vystoupil na konečné zastávce a snažil se nedostat se do stavu rovného zmrzlině; vytrvale si mnul tváře a pokud to bylo možné, popobíhal. Za chvíli bude tam.
S nábožnou úctou vstoupil do přetopené budovy školy a vděčně si sundal kabát. Potom vyběhl do třídy a s uvolněným výdechem usedl do lavice. Ne nadlouho.
Jako kdyby na profesory dosedla ta mrazivá, štiplavá nálada - zkoušelo se, psaly se testy. Nikdo nebyl ušetřen utrpení. Člověk vedl sám se sebou dilema, jestli by bylo lepší stát venku v mrazu a nic nepsat, nebo pohodlně sedět uvnitř a zbytečně dusit už tak přehřátý mozek. Došel k závěru, že hádat se sám se sebou nemá cenu a školník se musí v té svojí kabince vrátného cítit jako v sauně.

Konečně vyučování skončilo. Člověk do sebe hodil (naštěstí) ještě teplý oběd a prchal domů. Pak se ale na půli cesty k zastávce zarazil. A rozhlédl se.
To, co viděl... to se od ranního počasí už nemohlo víc lišit. Slunce lehce vykukovalo zpoza mraků a jemně se dotýkalo okolní země; příjemně hřálo na kůži. Listy - žluté, červené, hnědé a místy i zelené - najednou působily veseleji. Člověk se opatrně brodil tou barevnou záplavou a nestačil se divit. Pomalu, beze spěchu došel na zastávku a když nastoupil do tramvaje a odjížděl domů, musel se pousmát.
To byl pravý podzim.

Ten člověk jsem byla .


(Omluvte prosím tento můj trapný literární pokus. Ale ono to holt přišlo jako "blesk z čistého nebe", a já to napsat prostě musela. Možná to nemá s podzimem moc společného... ale snad to ty poslední věty zachránily.)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.