Na začátku byl člověk.
Jednou ráno, pár týdnů po konci prázdnin, se probudil. Možná čekal snídani do postele, nebo odpadnutí alespoň jedné hodiny ve škole, ale nic takového se nekonalo a on se musel s remcáním vykopat z vyhřátých peřin. Vysunul jednu nohu, druhou, se zatnutými zuby se vnořil do ranního vzduchu... a vzápětí se do postele s šokovaným výrazem v očích vrátil; to byla ale kosa! Zabalen do deky se nesměle vyšoural z pokoje, třesoucí se zimou a toužící po něčem teplém do žaludku.
O pár minut později už prokřehlými prsty neobratně trhal pytlík s instantní kaší od jedné nejmenované firmy. Surovou, vysušenou hmotu zalil vařící vodou, kterou mu laskavá vedlejší postava (matka) mezitím připravila, a půl minuty počkal. Pak se na to nebohé jídlo vrhnul a během několika sekund jím naplnil svoje vyhladovělé útroby; alespoň na chvíli v sobě zapálil malý táborák.
Když úspěšně (ač zmrzle) zvládl ranní přípravy, s očekáváním nejhoršího vyletěl na ulici. Zažil menší šok - a když si z nosu odloupl ten otravný rampouch - vyrazil k nástupišti.
Zákony schválnosti samozřejmě bezpečně zafungovaly a tramvaj mu ujela; nezbývalo mu, než nějakých osm děsivých minut čekat na další spoj. Otřásl se, schoulil se do klubíčka a za účelem vytváření tepla v kolektivu se namáčkl na dav čekající pod stříškou zastávky. Několik babek si toho člověka otráveně, možná skoro pohoršeně, prohlédlo. On toho ale nedbal - pořád měl co dělat, aby udržel svůj krevní oběh ve funkčním stavu. Na odhalené části jeho těla - tvář a ruce - vytrvale útočil mrazivý vítr a studenou, téměř ledovou atmosféru, ještě umocňovaly šedivé chodníky, které nebyly schopné odrážet světlo unaveného slunce. Kousek dál od kolejí pracovali dělníci; zřejmě byli zvyklí na tuhé mrazy. Rozhodně jim to nedělalo žádné vrásky.
Zato člověk se zamračil a přitáhl si kabát blíže k tělu.
To nám to pěkně začíná, pomyslel si.
O pár minut později už se člověk v poměrně uvolněné náladě vezl vozem veřejné dopravy. Kolena měl namáčknutá k malému topení a pokaždé, kdy se otevřely dveře, se na nastupující občany nevraživě otočil; táhl z nich chlad (ale zase - nebohým dveřím nemohl vyčítat jejich funkci).
Vystoupil na konečné zastávce a snažil se nedostat se do stavu rovného zmrzlině; vytrvale si mnul tváře a pokud to bylo možné, popobíhal. Za chvíli bude tam.
S nábožnou úctou vstoupil do přetopené budovy školy a vděčně si sundal kabát. Potom vyběhl do třídy a s uvolněným výdechem usedl do lavice. Ne nadlouho.
Jako kdyby na profesory dosedla ta mrazivá, štiplavá nálada - zkoušelo se, psaly se testy. Nikdo nebyl ušetřen utrpení. Člověk vedl sám se sebou dilema, jestli by bylo lepší stát venku v mrazu a nic nepsat, nebo pohodlně sedět uvnitř a zbytečně dusit už tak přehřátý mozek. Došel k závěru, že hádat se sám se sebou nemá cenu a školník se musí v té svojí kabince vrátného cítit jako v sauně.
Konečně vyučování skončilo. Člověk do sebe hodil (naštěstí) ještě teplý oběd a prchal domů. Pak se ale na půli cesty k zastávce zarazil. A rozhlédl se.
To, co viděl... to se od ranního počasí už nemohlo víc lišit. Slunce lehce vykukovalo zpoza mraků a jemně se dotýkalo okolní země; příjemně hřálo na kůži. Listy - žluté, červené, hnědé a místy i zelené - najednou působily veseleji. Člověk se opatrně brodil tou barevnou záplavou a nestačil se divit. Pomalu, beze spěchu došel na zastávku a když nastoupil do tramvaje a odjížděl domů, musel se pousmát.
To byl pravý podzim.
Ten člověk jsem byla já.
(Omluvte prosím tento můj trapný literární pokus. Ale ono to holt přišlo jako "blesk z čistého nebe", a já to napsat prostě musela. Možná to nemá s podzimem moc společného... ale snad to ty poslední věty zachránily.)