Co stojí život

29. ledna 2011 v 13:55 | Zebra |  Zebra filosofuje
Možná byla hloupost vybrat tohle téma, protože na něj píše pouze komunita z tohoto blogu - k tak vážnému tématu by se spíše měl vyjádřit odborník či někdo, kdo už se dlouho lidem s touto problematikou věnuje.
Přesto jsem se rozhodla, i když nejsem ani laik, se k němu vyjádřit.

Přiznejte se, kdo na to alespoň jednou nepomyslel? Možná měli někteří moc stresu v práci, ve škole... možná už jste cítili, že nechcete dál, že je toho na vás moc, nebo naopak - už vás ta každodennost nudí...
Možná to tak nevypadá, ale můžeme si tu důvody k sebevraždám rozdělit zhruba na tři typy:
  • demonstrativní
  • stres, deprese atd. - fáze "váhání", žádný skutečně vážný důvod
  • silné deprese, manio-depresivní poruchy atd.
"Demonstrativní" typ - Člověk je v pubertě. V tomhle období více než v jakémkoliv jiném se s rodiči neshodne či nechce shodnout. Nejdříve prosí, pak zkouší hysterické scény, hádá se, a když ani to nepomáhá, začne vyhrožovat sebevraždou. Většina z nich ke konečné fázi - uskutečnéní - nikdy nedojde, ale jsou výjimky. Pak není nic snazšího, než se podřezat nebo předávkovat prášky, lehnout si, umírat a čekat... než rodiče přijdou z práce, uvidí vás, leknou se, zavolají záchranku a po vašem probuzení se budou kát až do konce života.
Jenže takhle to vždycky nefunguje. Kdo ví, co se může stát? Stačí dopravní zácpa, nedostatek benzínu, přesčas... člověk přijde později a najde své dítě mrtvé. Mrtvé! Chápete, co to musí pro rodiče být? Možná třeba opravdu chtěl splnit to, co slíbil, jen třeba za nějakou protislužbu, nebo nemohl... rozhodně by si ale nemyslel, že to jeho dítě dožene až k tak strašnému činu. Činu, který může lehce připomínat Romea a Julii... opět bez šťastného konce.

"Váhající" typ - Někdo, kdo si myslí, že už poznal dost, že už ho svět začíná nudit, bloumá životem a připadá si znuděný a prázdný... nebo druhý extrém, netuší, kam dřív skočit, každý den má nabitý k prasknutí a neustále se mu nafukuje diář plný kombinace práce-rodina-doktor... žije plný život, vydělává dost a zároveň mu to začíná připadat jako nekonečný koloběh, neustálý stereotyp...
Jenže takoví lidé ještě nepotřebují pomoc odborníka. A i když se z několika fází, depresemi počínaje, plánováním činu konče, nakonec rozhodnou, že sebevraždu spáchají, stejně nakonec ustoupí pocit prázdnoty nebo naopak "praskání přeplněné hlavy" chuti žít. Protože to je základní instinkt každého tvora.
Přesto je třeba dávat pozor, aby se z tohoto poměrně nevinného typu nevyvinul třetí, nejnebezpečnější:

"Rozhodnutý" typ - Silné deprese, žádná chuť žít. Jen shon. Jen neštěstí. Člověk má pocit, že už ho v životě nic hezkého nečeká. Že ho nikdo nemá rád, nemá pro co žít, už nechce existovat.
Takoví lidé jsou neskutečně nešťastní. Tak strašně, že si to skoro nikdo nedokáže představit, pochopit je. Protože najít cestu k někomu, kdo ji už ztratil... pochopit jeho myšlenky... zachránit ho z jeho tmy a vrátit do normálního života společně se štěstím, přáteli, rodinou, láskou, zdravím, dostatkem a chutí, všemi vůněmi a zvuky, maličkostmí, kterých si běžní lidé nevšímají... to je neskutečný úkol a cenou za to jsou dlouhé roky léčby. Ale stojí to za to. Za zachránění, byť jednoho života... díky tomu nejen vykonáte dobrý skutek, ale získáte i něčí nekonečnou vděčnost. A to už za tu námahu stojí.

Jak se k tomu vyjádřit... občas jsem trpěla prvním typem, ale nikdy jsem se nedostala dál, než za hranice vyhrožování. Pochopte mě... neměla bych tu nic takového říkat, přesto - moje rodina vypadá jako obyčejná střední třída, žijeme v dostatku. Klidně bychom mohli žít v nadbytku, ale to už je záležitostí rodičů a je to příliš složité. Každopádně to způsobuje to, že za každou věc musím bojovat. Ať za nějakou obyčejnou, nebo dražší, věřte, že mě to stojí zatracený úsilí si něco vydobýt (a ještě při tom být milá se svojí cholerickou povahou). A tak občas vybuchnu, neovládám se a vyhrožuju... párkrát jsem si představovala, jaké to je padat, letět... lekla jsem se sama sebe.
Druhý typ se u mě také občas projeví, a to v obou extrémech (příliš moc práce X znuděnost). Protě se třeba probudím, a vím, že se mi nechce vstávat do toho nudného dne, protože stejně nic nezměním, nic se nikam neposune... naprostá apatie, nechuť do čehokoliv...
Ale. Nakonec jsem vždycky otevřela oči. Protože vždycky bylo něco, na co jsem si vzpomněla. Přátelé, dětství u babičky na staré chalupě, kdy mě vždy budily holubice, rodiče, příroda kolem naší chalupy... vždy bylo něco, ať maličkost, či jeden velký celek, který mi řekl, že to, o čem přemýšlím, je hloupost. Protože vždycky je důvod žít a každý život je zázrak.
Navíc jsem ještě měla svoje zvláštní sny... byly přesně tři.
První dva byly v podstatě stejné, jen se odehrávaly na jiných místech. Seděla jsem na posteli, vedle mě byla máma (kdoví co mi říkalo, že je to anděl v její podobě). Povídaly jsme si, tiše, tlumeně, většina slov ke mně nedolehla (v tom snu jsem byla jakoby třetí osoba, pozorovatel... nevím proč). Pokaždé mi ten sen přinesl velkou úlevu a kdykoliv si na něj vzpomenu, zalije mě vlna uvolnění od každodenního stresu. Zdál se mi ve třetí třídě (před pěti lety), tehdy jsme měli šílenou učitelku, která nejen, že si na mě zasedla, ještě k tomu s námi probírala učivo z nějaké páté třídy, pořád něco plánovala a máloco dotáhla do konce. Tehdy jsem znala pouze koloběh škola-kroužky-spát a už mě to přestávalo bavit. Ten dvakrát se opakující se sen mi přinesl hodně síly a další rok jsme dostali skvělou novou učitelku. Tu starou propustili.
Třetí sen byl snad nejzvláštnější. Vůbec poprvé jsem totiž ve snu umřela. Překvapivě jsem se dostala do nebe (které může hodně připomínat různé fantasmagorie současného umění) a povídala si s Bohem. Teda... spíš jsem se s ním hádala. Nejdřív ho prosila, s postupem času jsem začínala být hysterická, křičela jsem a brečela. Protože jsem umřela a už jsem to nemohla změnit. Jenže já se chtěla vrátit za svojí rodinou, za mámou, tátou, dokonce i bratrem... za přáteli... jenže už jsem nemohla.
Proto, pokud máte možnost volby a život vám neukončí nehoda, nemoc či něco jiného...
... vyberte si život.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Princess Lucy ღ Princess Lucy ღ | Web | 29. ledna 2011 v 14:07 | Reagovat

Sebevražda je pro zbabělce,kteří se nebojí smrti ale života.Jsou ubozí.Určitě to není jednoduché,ale vždyť vše se dá nějak vyřešit :-)

2 Persen Persen | Web | 29. ledna 2011 v 14:11 | Reagovat

[1]: velice "inteligentní" komentář..

Btw děkuju za názor ;) Ano, každý jsme nějaký..

3 Zebra Zebra | Web | 29. ledna 2011 v 14:12 | Reagovat

[1]: Demonstrativní sebevraždy ubohé jsou. Ale lidi, kteří se musí vyrovnávat se silnými depresemi a např. trpí manio-depresivní poruchou, si za to nemohou.

Většinou to nejsou zbabělci, ale jen nešťastní lidé, kterými pohrdají ti,kteří je nechápou.

4 Bohyně smíchu Bohyně smíchu | Web | 29. ledna 2011 v 19:42 | Reagovat

Ty jo Zebro....to je úžasně řečeno ! Tohle si asi budu číst pořád do kola abych nezapomínala. :-) Fakt.....krása ! Máš naprostou pravdu... :-)

5 Zebra Zebra | Web | 29. ledna 2011 v 19:47 | Reagovat

[4]: Ou, děkuji :) Tak jsem si na blog zase po dlouhé době udělala čas a zjistila jsem, že mě to pořád baví :D A celkově jsem na psaní ještě nerezignovala, takže když zjistím, že se někomu i po tak dlouhé době líbí, jak píšu, tak to potěší - díky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.