Zebra filosofuje

Pánové Zkraťte si cestu domů a spol.

26. července 2011 v 23:22 | Zebra
Člověk je tvor přizpůsobivý.
To se ví už dávno. Pohled na různorodost lidských ras nám to jen potvrdí. A stejně jako mají lidé ve Skandinávii světlou pleť a blonďaté vlasy, jako jsou černoši tmaví kvůli neustálému vystavení spalujícímu Slunci; stejně jako lidé v průběhu staletí potvrdili i vyvrátili různé mýty a zvykli si na ně; stejně jako se vědci rýpou v nanotechnologiích a vůbec jim to nepřijde jako něco nového - stejně tak už si většina z nás zvykla na reklamy.
Některé lidi to irituje, jiní to ignorují. Některé i pobaví. Víc typů reakcí nejspíš neexistuje.
Každá společnost má nějaké schéma, podle kterého se reklamy vyrábí. Jedno je jasné, produkt má v reklamě působit přinejmenším stejně funkčně a utopicky, jako hlavní myšlenky komunismu a socialismu dohromady. To, že se vám za tři měsíce rozpadne v rukou, už je věc vedlejší.
Znám spoustu reklam, které prostě ignoruji. Pár z nich mě dokáže ve vypjatějších situacích vytočit a jen opravdu přehlédnutelné procento z nich mám ráda. Tak to samozřejmě platí u nás v ČR; nevím, jak koukatelné jsou zahraniční reklamy, co jsem viděla na Youtube, tak ty japonské by mohly co do bláznivosti stát zato.
Mezi nejpitomější reklamy se klasicky řadí ty na čisticí prostředky, obchodní řetězce, banky a k tomu přičtěme ještě teleshopping (který s velkým gustem servíruje především napodobeniny klasické dechovky v podání individuí neurčitého věku, pohlaví a politické preference).
Co se týká čistících prostředků, spousta z nich je převzatá z němčiny a předabovaná. Tady opravdu nezáleží na původu reklamy, člověk si prostě říká, na co zaměstnanci v reklamní agentuře mysleli, když tohle vypouštěli do světa (nejspíš měli zrovna akci typu "já těch dvanáctek vypiju víc než ty!"). Nemyslím jen ty otravné animace boje se záchodovými příšerami, ale i další zlotřilosti, obsahující především ženštiny, které si stojí za tím, že právě jejich prací prostředek udělá prádlo zářivě běloskvoucím (v jiných mutacích také elegantně černým či stálebarevným). Z obchodních řetězců můžu vyjmenovat (ach, ano, teď jim dělám REKLAMU!) například Penny - a ještě jeden. Ano, hádáte správně, mám na mysli XXXLutz. Opět cosi germánského, co v naší drahé zemi způsobilo tak velkou vlnu nevole, že počítačově zdatnější obyvatelé se spojili a na Facebooku založili Anti stránku. I já jsem měla chuť trochu pozměnit melodii, vykašlat se na TATA-TATA, vzít samopal a v XXXLutzu jim zahrát RATATATA. Následně banky. Je to velký, epický a nikdynekončící souboj cca pěti velikánů v České republice. Dívat se na ně nedá. Poslední v této skupině je teleshopping - noční múra, jež se dokázala proplížit i na ČT1 a Spektrum. Tyhle reklamy jsou neuvěřitelné v tom, jak dlouho trvají. Také v určitých časových sekvencích opakují jednu a tu samou informaci stále dokola a lidé, kteří mají produkty prezentovat, se vyžívají ve vychvalování daného produktu do nebeských výšin. Zpravidla jsou americké. Jedná se o klasický brainwashing.
Druhou skupinou reklam jsou ty, které se lidé skutečně časem naučí ignorovat a nezáleží na tom, jestli už jsou ten den v televizi podruhé nebo podesáté. V tomhle výčtu jsou například reklamy na cestovní kanceláře, na auta, na kosmetické přípravky a příležitostně upoutávky na filmy a akce, které se v krátkodobém horizontu objeví.
Tenhle typ prostě není agresivní, ale ani nijak extra neuchvátí. Cestovní kancelář vám s poslouchatelnou hudbou předloží pohlednicové snímky z daných destinací, přednese výhody své organizace a konec, šmitec. Pak auta - v drtivé většině případů prostě projíždí krajinou. Pěkný pohled pro oko. Přesto tohle klišovité schéma časem zapadne (ale i zde jsou samozřejmě výjimky, kterým se ovšem budu věnovat až za chvíli). Kosmeticé přípravky také sází na hudební doprovod, k tomu velká slova a pravděpodobně malé výsledky. Ale komu na tom záleží, vždyť i tohle se dá ocenit jako rychlá pauza na vyprázdnění močového měchýře. Jako poslední pak akce a upoutávky. Tyhle jsou podle mě i docela účinné. Samozřejmě se jedná o klasické spojení "strhující hudba + dobrý střih + stupňované napětí". Občas to i zaujme, i když třeba film může při prozření v kině zklamat. Ale za ty lístky už jste zaplatili, takže reklama splnila svůj účel, že?
Třetí skupina je specifická. Teoreticky do ní mohou spadat i reklamy z předešlých dvou skupin a k tomu ještě pár navíc podle osobních přeferencí televizních diváků. Za sebe bych mohla uvést třeba reklamy na IKEA - vtipné a nápadité. To samé se dá říct o novějších reklamách od Škody - určitě si každý pamatuje na Fabii VRS Mean Green. Reklamy na čokoládu jsou těžko zařaditelné. Buď jako "pastva pro oči", "spouštěč slin" nebo jednoduše "provokace". Co si tak vzpomínám, tak bych mohla přidat ještě Google.
A jaké jsou vaše oblíbené reklamy? Já mám krom výše uvedených ještě jednu, kterou přikládám jako menší bonus. Tady platí, že co je staré, to je vtipné. Časem prověřené.
Ano, mluvím o své milované České sodě.

Řezničina po Japonsku

1. května 2011 v 21:54 | Zebra
Už jsem sice před pár hodinami na tohle téma psala, ale naštěstí je počet článků na téma týdne neomezený. Tentokrát na jedno kontroverzní téma, které s krví ovšem poměrně úzce souvisí.

Yandere.
Japonské označení typu postavy - dříve výhradně dívek -, která si buď prožije trauma a později postupně zešílí, nebo se přepíná mezi "milým" a "šíleným" módem. (Mimochodem,o něco starší tsundere, která se také doslova "přepínala" mezi milým a naštvaným/cholerickým módem také bývala velmi oblíbená (př. Haruno Sakura, Karui, atd. Naruto je jich plné 8D Osobně jsem za to ráda), ale konkurenceschonost yandere je obrovská).
Chápu... spoustu si lidí si řekne "Ty Japonci jsou psychopati a masochisti," zakroutí nad tím hlavou a jdou dál.
Já dřív taky. Ale po shlédnutí Higurashi no Naku Koro Ni už je to se mnou pravděpodobně jenom horší. Je to šílené, obdivovat blázny?
Tak trochu řečnická (nebo snad řeznická?) otázka.

Nicméně, do problematiky se lépe nahlíží, když o ní člověk něco ví a jen slepě netápe, že? Já sice nejsem nějaký odborník, ale snad aspoň ty základy bych tu uvést mohla.
Yandere jsou dva typy. Jedna se označuje stejně jako celá "nadskupina", čili opět yandere. Většinou je tu řeč o slepé, skoro fanatické lásce, která může od odstraňování překážek v podobě soků přerůst až v násilí na samotném "objektu touhy". Tou druhou je takzvaná yangire, o níž jsem se sama dozvěděla teprve nedávno. Pokud jsem si to přeložila správně, je to jednoduše duševně chorý člověk, který napadá jiného bez nijaké bližší náklonnosti.
Yandere i yangire je mnoho. Nejznámější se vyskytuje nejspíše v anime School Days, mnoho jich je v již zmíněném Higurashi, případně Umineku. Jejich oblíbenost je tak velká, že v rámci (v Japonsku hojně používaného) fanservisu dostávají yandere písně třeba i Vocaloidi; kolik byste řekli, že má Hatsune Miku takových písní? Odpověď je jednoduchá. Hodně.

Mnoho fanoušků také v rámci fan tvorby v anime téměř vyhledává stydlivé nebo milé postavy, které yandere neviděly ani z rychlíku. Znáte třeba Severní Itálii z Hetalie? Nebo Anglii či Kanadu? Všichni tihle (ano, jsou to muži - to je dalším "upgradem" co se yandere týká) jsou oblíbeným cílem FFkářek i FAčkářek. A co nenajde Pixiv nebo Fanfiction.net, s tím si poradí YouTube.
Nejspíše tu jsou tři názory na věc - prvním táborem je nezaujatost/nevědomost, druhým odpor a třetím láska k těmto stvořením.
Vlastně už nevím, jak jsem se k nim dostala, ale ony tři tábory pro mě tvořily jakousi cestu k nim - od časů, kdy jsem o jejich existenci neměla ani zdání až po dobu, kdy jsem jim propadla (ostatně, podobný vývoj u mě byl třeba u anime nebo yaoi).
Na konec bych přidala ještě několik videí. Jednak pro ujasnění, abyste měli možnost udělat si alespoň částečný názor, jednak pro to, abych ukázala, jak moc to s krví souvisí.

Sice se nejedná o Hatsune Miku (je to Kagamine Rin), ale je to přímo učebnicová ukázka yangire. Možná trochu psycho, ale... nějakým zvrhlým způsobem se mi to líbí 8D (Všimněte si jedné zvláštnosti na posledním obrázku.)

Typ yandere až nezdravě se upínající na staršího bratříčka... ano, moje oblíbená 8D Tohle audio nádherně vystihuje, jak moc jsou yandere schopné se měnit a to v přechodech pouhých pár vteřin. Pro informaci, tohle je part jedna, po kliknutí pro přehrání na YT se dá snadno najít i druhý part.

Upozornění: krev, vnitřnosti, ...
Elfen Lied... ano, také pěkná přehlídka yandere/yangire. Jedno z anime, které se mi opravdu líbilo. Nehledě na to, jak bylo krvavé. (Překvapivě mi kreslená krev nevadí.)
---
Na závěr - yandere jsou fenomén a je jen na vás, jestli si je oblíbíte, nebo ne. Pokud vás to zaujalo, stačí se porozhlédnout po YouTube, Pixivu nebo Zerochanu.

Haema

1. května 2011 v 11:13 | Zebra
Téma týdne je krev.
Takže...
Spousta upírů.
Stmívání.
Sebepoškozování.
Dárcovství.
...
Voní krev?
Mně ne.

Upřímně, spíš se jí bojím. Nemám příjemné pocity při pohledu na ní, i když je tu samozřejmě rozdíl mezi "kreslenou" a "skutečnou" krví.
Rozhodla jsem se, že bych mohla být aspoň trochu originální a nepsat o výše zmíněných tématech. O čem tedy?
Nedávno mě začala bavit personifikace, a tak mě nic lepšího nenapadlo. Ha! Takže to tu máte. Personifikovanou krev.

Haema je podle tetičky Wiki řecké slovo. Budiž, líbí se mi, takže to bude i její jméno. Pokud chcete víc, stačí prostě čeknout Otevřenou encyklopedii. Ode mě se dozvíte akorát to, že má kámoše kyslík a bílou krvinku 8DD A bojí se spousty věcí, i když se to na sobě snaží nedat znát a nechávat věci plynout. Snadno se regeneruje. A jak jinak, je pyšná na svou barvu - červenou.

(V lepší kvalitě najdete též na mém dA.)

Moc slov

18. dubna 2011 v 18:06 | Zebra
Nic...
Co je to vlastně za označení?
Podívejme se na slovo "nic" tak trochu z lingvistického hlediska (jen amatérsky, protože žádný znalec nejsem).

Tohle slovo je vlastně jen pomůcka. Stejně jako nula - to, co označuje, ve skutečnosti nemůže existovat. Zkoušeli jste snad někdy dělit nulou? Ve výsledku žádná změna nenastane, protože jsme nedělili žádným reálným číslem.
Nula se nedá označit jako něco konkrétního. Je to jen nástroj, který nám pomáhá se orientovat na číselné nebo časové ose - je to předěl mezi kladem a záporem, je to něco před rokem nula a po něm...
A stejně tak i se slovem nic. Když ho někdo kdysi vymyslel/vzniklo postupným vývojem, dalo by se říci, že mohlo fungovat podobně, jako bohové pro staré Řeky - stejně jako kdysi nevysvětlitelné děje v přírodě, i tohle bylo označení pro něco neznámého, neprozkoumaného... nic, nicota... co to vlastně je, když to nemůže existovat?
Spoustu lidí si pod tím představí prázdnotu, černý prostor, neexistenci myšlenky... špatně. Tím pádem už by se z nic stalo něco.
Dalo by se říci, že takové slovo vlastně nemá praktické využití, alespoň tedy, pokud se ho snažíme používat v tom "pravém" významu. Nyní už vlastně "nic" ztratilo svůj původní význam. Už není označení něčeho neznámého, jde o konkrétní pocit, myšlenku, nebo jen něco, čím odbydeme tázající.
Je ti něco?
Nic.
Umíš něco?
Nic.
Říkal jsi něco?
Nic.
Našel jsi něco?
... nic.

Z něčeho a nic se stalo skoro "synonymum" pro ano a ne. Dají se používat v téměř totožných situacích.
Na závěr se dá snad jen říct, že "nic neexistuje". Vlastně nemá cenu se zabývat "ničím", protože pak se z ničeho stává něco... ve vesmíru není nicota, stejně tak nevěřím, že Velký Třesk stvořil něco z ničeho (kdyby třeba z "prázdného prostoru", tak už je to uvěřitelnější - pořád je to něco, a ne nic, což ve svojí pravé podstatě neexistuje).
Možná by to chtělo nějakou definici...
- Nic nemá žádný rozměr.
Věřím, že tohle je naprosto postačující. Stačí říct, že nic prostě není. Tím pádem se u něj vylučuje existence jakéhokoliv tvaru, velikosti, vůně, barvy a čehokoliv dalšího.
Případně se dá říci, že je nedefinovatelné...

(Tak ano... přiznávám, není těžké se v tom zamotat x) Jen jsem si zkoušela trochu utřídit myšlenky a zjistit, jaký na to mám vlastně sama názor... je to těžké, ale díky NIČEMU jsem zjistila NĚCO sama o sobě ^^)

Už to nehul!

20. března 2011 v 20:18 | Zebra
Tentokrát nechci věnovat článek tomu, proč není dobré kouřit, jak je to nezdravé, drahé, jak to ničí plíce...
Protože ti, kteří s kouřením začali, moc dobře věděli, do čeho jdou. Všude okolo nás jsou reklamy a varovné nápisy, jak kouření způsobuje rakovinu, v televizi v jednom kuse běží reklamy na přípravky pro odvykání kouření, mluví se o tom všude a je to stále aktuální téma. Oni se rozhodli, že budou riskovat své zdraví, utrácet své peníze...
... ale co my, nekuřáci?
My, kteří nekouříme a ani s tím nehodláme začít? Co s tím naděláme, když stojíme na zastávce a člověk vedle nás si zapálí (a v nejhorším případě ještě vítr fouká naším směrem)? V restauraci je to ještě horší.

Pamatuju si, že v lednu jsem v rámci Festivalu japonského filmu - Eiga-sai - celý týden tahala svoje rodiče do Lucerny. Jediným oficiálním vchodem do kina je průchod přes docela pěknou kavárnu. A tady začíná problém.
Je tam totiž dovoleno kouřit. Ten prostor je dost malý, tak stačí, když je tam deset lidí, kteří kouří, a už člověku dělá problém se nadechnout, aniž by se rozkašlal. Jak už jsem zmínila, je to jediný oficiální vchod (ještě je tam jeden, ale ten se podle slov nejmenované osoby nemá používat, či co (?!) - člověk tak tedy musí leckdy v dlouhé frontě čekat, než mu vůbec uvaděč zkontroluje lístky. Člověk se v tom zakouřeném prostoru stává pasivním kuřákem a řeknu vám, už být tam třeba jen pět minut je docela peklo. Navíc už je ten prostor cigaretami úplně načichlý, takže to tam smrdí, i když tam nikdo není. Cigaretový zápach s občas táhne až do promítacího sálu.
Víte, já bych si občas někdy ráda zašla před nebo po promítání do kavárny těsně u kina, dala si tam jeden z jejich opravdu dobře vypadajích dortů a jen tak si povídala. Jenže když člověku jen kousek od obličeje někdo pořád vyfukuje kouř...

A to je jen jeden z příkladů. Také bych chtěla podotknout, že být pasivním kuřákem je ještě větší riziko než být tím aktivním, protože aktivní kuřáci mají na cigaretách alespoň filtr - obyčejní lidé okolo nemají proti škodlivým látkám vypouštěným do vzduchu vůbec žádnou obranu.
Divili byste se, kolik látek ze vzduchu vdechujete... kolik nekuřáků ročně umírá kvůli pasivnímu kouření... opravdu to není jen výmysl nebo malicherný problém. Je to problém všech nekuřáků.
Všimněte si, že i když bylo kouření dříve velkým trendem, poslední dobou vychází z módy. Z kuřáků se stává menšina. A nyní má slovo většina - my. Po celé Evropě se začíná zakazovat kouření v barech, restauracích, veřejných prostorech... proč ne u nás? Máme právo na čistší vzduch. Menšina nebude určovat, co bude dýchat většina.
Proto se prosím připojte k této internetové petici (server je nyní z neznámého důvodu mimo provoz).
Zamyslete se prosím nad tím... a řekněte o této petici i svým přátelům. Kuřáci si vybrali, že si zničí zdraví. Ale nemělo by to zasahovat i nás.

Dále si můžete přečíst:

Všude samej sex

25. února 2011 v 21:41 | Zebra
Hmm... trochu netradiční téma? Ne. Ono by to stejně přišlo dřív nebo později, o to se klidně vsadím. Není na něm nic filosofického, a tak se není třeba šťourat nijak hluboko (mohli bychom totiž dopadnout špatně, haha).

Co stojí život

29. ledna 2011 v 13:55 | Zebra
Možná byla hloupost vybrat tohle téma, protože na něj píše pouze komunita z tohoto blogu - k tak vážnému tématu by se spíše měl vyjádřit odborník či někdo, kdo už se dlouho lidem s touto problematikou věnuje.
Přesto jsem se rozhodla, i když nejsem ani laik, se k němu vyjádřit.

Přiznejte se, kdo na to alespoň jednou nepomyslel? Možná měli někteří moc stresu v práci, ve škole... možná už jste cítili, že nechcete dál, že je toho na vás moc, nebo naopak - už vás ta každodennost nudí...
Možná to tak nevypadá, ale můžeme si tu důvody k sebevraždám rozdělit zhruba na tři typy:
  • demonstrativní
  • stres, deprese atd. - fáze "váhání", žádný skutečně vážný důvod
  • silné deprese, manio-depresivní poruchy atd.

Když už ani Ibalgin nezabírá...

20. prosince 2010 v 18:04 | Zebra
Známe ji. Známe ji všichni, dlouho a moc dobře, ale málokdo se k ní hlásí. A když už ano, každý si o dané osobě myslí, že je slaboch, ale neřekne to nahlas.

Poslední dobou jsem se cítila dobře. Svět tak nějak sám ubíhal a mně to vyhovovalo. Ale nic není věčně, že?
Objevily se (po dlouhé době) opět problémy. Něco se školou (i když to mě upřímně moc netrápí), ale hlavně s rodinou. Protože když člověk zjistí, že ten, koho považoval za jednoho z mála lidí, kterým může věřit, má svou druhou tvář, že vám lidé nevěří a všude ve vašem okolí se objevují pijavice... malé potvory, které chtějí pořád jen sát a sát, pořád víc, a hlavně, hlavně peníze...
... jo, to jednomu vezme dětinské iluze. Jako když kousek po kousku umýváte hodně staré a špinavé okno - vidíte pořád víc a jasněji, ale na druhou stranu se ukáže i to, co vidět nechcete...
to mi v poslední době způsobuje onu "bolest na duši". Mrzí mě, že tak brzo přicházím o iluze a chtěla bych mít alespoň ještě kousek ze svojí dětské naivity, díky které by byl tenhle svět o něco krásnější a nemusela bych se tolik schovávat do ulity a pláč nahrazovat ironickým, sarkastickým smíchem a budováním stále pevnější skořápky před okolním světem.

A co vlastně je ten okolní svět? To je masa. Neskutečné množství lidí, které vůči jednotlivci působí téměř děsivě.
I ti lidé mají problémy, potíže, starosti, bolesti... ale umí je maskovat. Mění svou tvář jako chameleoni barvu, neustále se přizpůsobují novým pomínkám a snaží se ze všeho vytěžit co nejvíc.
Já patřím k menšině, která city skrývat neumí. Když jsem naštvaná nebo rozzuřená, prostě to dám najevo. Občas se směju a nevím čemu. Jen ten pláč jsem se naučila trochu potlačovat.
Ale je to dobře?
Mám takový pocit, jako kdyby se společnost uzavřela sama před sebou. Naprosto se izolovala, na povrchu (nechtěně) ukazujíce pouze svou touhu po hmotných statcích. Je někdo smutný? No a co? Někdo někomu umřel? Ale nás se to přece netýká! Chce se ti brečet? Slzy si schovej na později!
A tak to je.

Lidé jsou nepoučitelní. Schovávají svoje problémy, odkládají je, nechtějí se k nim stavět čelem. Jenže jednou budou muset a je jedno, za jak dlouho, ono to stejně přijde.
A tak se lidi hroutí. A protože se začínají bát vlastní bolesti, tak utíkají.
Pomoc? Alkohol. Pomoc? Drogy. Pomoc? Útěk od reality.
Tady je nasnadě otázka: Jsou větší slaboši ti, kteří jsou schopni bolest projevit, nebo ti, kteří od ní utíkají?
Není těžké. Ale málokdo to chápe.

Tak vznikají alkoholici a drogově závislí. Proto tu jsou sebevraždy a násilí. Kvůli tomu působí svět tak šedě.
Protože se bojíme vlastní bolesti. A když přijde i se svými kolegy vymahači, nevíme, netušíme, co dělat.
Stěžuju si tady, protože v reálném světě mě vyslechne jen malá hrstka lidí... - přátel.

Vítejte v klubu anonymních bolavých duší.
(A pár simulantů.)

Naděje je tu kvůli tomu, aby život nebyl jen cesta ke smrti

24. září 2010 v 22:48 | Zebra
YUI - Rolling star

Představuj si, že každý den, jenž se rozzářil, je tvůj poslední.
Vděčně pak přijmeš každou hodinu, se kterou tvoje naděje již nepočítala.
Quintus Horatius Flaccus

Naděje je stav ducha, který dávý smysl našemu životu.
Václav Havel


Pamatuju si tohle pondělí.
Nedostatek spánku, málo času na cokoliv, důležité písemky, špatná nálada, depky, hádky rodičů... a takhle se to táhlo celý týden. Chodila jsem spát kolem druhé, měla jsem co dělat, abych neusnula ve škole, pravděpodobně jsem byla dost nepříjemná na svoje okolí (promiň, M) a vůbec... nebylo to se mnou k vydržení.

Ale dneska... Možná, že jsem si konečně něco uvědomila. Nebo prostě jen vyplulo na povrch to, co mi bylo už dávno známé, ale já si to kvůli nátlaku všech věcí kolem sebe a všudypřítomného stresu neuvědomovala.
Vracela jsem se ze školy. Ulice skoro prázdné, jako kdyby to ani nebyla (páteční) Praha. Svítilo slunce, takový to večerní, krásný, hřejivě zlatý slunce. Foukalo, ale ne moc, jen tak akorát, aby to bylo příjemný. Zpívali ptáci.
Třeba to bylo jen tím, že už byl pátek a přede mnou necelých pět dní volna... nevím. Ale najednou mi bylo úžasně lehce a já si řekla:
K***a, ten svět je ale krásnej! (Jo, i s tím hvězdičkovaným slovem. Mám ve zvyku tak zvýrazňovat hodně emotivní chvíle. A tahle byla určitě.)
Prostě... v tu chvíli jsem měla přesně to, čemu se mám věnovat v tomhle článku - naději. Protože jsem věděla, že ty písemky jsem napsala dobře. Protože je teprve září a mám spoustu času hodně věcí změnit, a to hlavně na sobě. Protože je mi teprve čtrnáct, mám život před sebou, věřím, že v životě dokážu to, co chci...!
(A pak jsem si dala facku a řekla si: "Prober se, sakra!" xD)

Naděje je často to poslední, co nám zbyde. Ale když se udržíme a dokážeme věřit, v lepší zítřky, v lepší známky, v to, že nám máma konečně vypere ponožky nebo budeme schopni si uklidit v pokoji (nehodící se škrtni), a budeme patřičně činnorodí, dokážeme cokoliv (ovšem za předpokladu, že nám v tom nebude nikdo vědomě bránit).
Proto věřte.
Proto se snažte.
Proto dřete do úmoru pro svoje sny.
Proto mějte naději - budete ji totiž zatraceně moc potřebovat!

Jednou, poprvé

7. září 2010 v 19:21 | Zebra
Ehm.
Pročetla jsem si pár článků na tohle téma...
... a dost mě zklamaly.
Jasně, každý chce psát o první třídě, o první lásce, o první puse, o... je vůbec potřeba to rozebírat?
Těch věcí je prostě moc. Zážitků, ať už krásných, nebo těch, na které bych nejraději zapomněla.

Každý jsme nějaký, každý z nás nějaké své poprvé prožívá jinak.
Pro každého je důležité něco jiného.

Pro mě je nejdůležitější moje první a nejlepší kamarádka, se kterou se znám už od první třídy (a ona moc dobře ví, koho myslím, že, M?). Od první třídy až po tercii... pořád tomu nemůžu uvěřit x)
Pak můj první sport, plavání, které mi přinášelo úlevu a uvolnění po celém dni. Přestala jsem s ním po tom, co jsem chytila pátou bradavici.
Pamatuju si na druhou třídu, na svoji první - takřka platonickou - lásku. Dnes jsem skončila na tom, že ten kluk u mě existuje pod nálepkou "hajzl".
Těch poprvé je tolik... každé je pro mě jinak důležité. A na spoustu z nich si ani nepamatuju.

Je taky spoustu poprvé, která bych chtěla zažít.
Navštívit Japonsko...
... poslechnout si naživo kostelní chorály...
... napsat dílo, které změnit svět.
Čeká mě ještě dost - uznávám třeba naivních a nereálných - snů.
Třeba je jednou poprvé zažiju. Třeba ne.
Zatím to nechám na budoucnosti a budu vzpomínat na stará krásná "poprvé".
A pak, jednou... třeba to nastane.
Budu čekat, ale mezitím nehodlám nic nedělat. Protože pro některá poprvé, pro splnění snů je potřeba dřít.
A věřit.




Omlouvám se. Opravdu se omlouvám. Já vážně nechtěla, aby se to zvrhlo v nějakou rozplizlou a sentimentální zpatlanost. Stalo se. Asi jsem se holt musela vypsat... a tak sem přidávám skvělou píseň, na které jsem už delší dobu závislá ^^ (to video je AMV - čili Anime Music Video. Nedokázala jsem je všechna spočítat, ale použitých anime je alespoň deset). Doporučuju dát na rozlišení 480 pixelů.
A ano, máte pravdu, vůbec to nesouvisí s článkem nahoře. Ale třeba tak někdo z vás objeví své první anime x)

... A ty nemáš Fejsbůk...?!

12. července 2010 v 10:59 | Zebra
Facebook.
Fakebook.
F*ckbook.
Takhle a jinak přezdívaný fenomén dnešní doby.
Jako každá věc má i tahle sociální síť své příznivce a odpůrce. Jedni říkají tohle, jiní tamto, každý má pravděpodobně tak trochu pravdu. Jak to tedy je, může být a co si o tom myslím já?
Představme si modelovou situaci. Máme Petra, patnáctiletého kluka, co chodí na základku. Mezi jeho zájmy patří fotbal, hraní počítačových her a nově i Facebook, který mu doporučili přátelé.
On si pravděpodobně řekne něco ve smyslu "Jednou, dvakrát se tam podívám a nechám toho." Ovšem po pár týdnech tam začíná trávit každý den a je tam déle a déle. Mluví s přáteli ze školy, se vzdálenými příbuznými, s kluky z fotbalu, kam už nechodí. A jde to dál a s Petrem to jde z kopce.
Facebook ho pohltil a on je závislý.

Moje otázka: Co je na to tak úžasného?
Jasně, je to stránka plná lidí, her, aplikací, videí...
No jo, to je hezký. Osobně mě tohle nikdy nepřitahovalo a jsem za to ráda. Protože co člověky dá neustálé sezení za počítačem, byť je "sociálně" sebeaktivnější a má víc jak 500 přátel, i když většinu z nich v životě neviděl? Jenže takhle se zájmy nerozvíjí.
Kdybych měl mluvit za sebe, tak na internetu hledám anime, na která se dívám a mangu, informace o Japonsku a různé povídky, Fanfiction, FanArt... někdy se dá narazit na opravdové talenty.
Já sama FanFiction píšu a tak se snažím zlepšovat svůj styl. Kreslím a snažím se kreslit lépe. Učím se pracovat na počítači a už se jakž takž orientuji v html... Jasně, taky mám svůj "Fejsbuk" - Konohu.cz - jenže tam jsou lidé, kteří opravdu něco umí - krásně psát, kreslit, rozumí si s počítačem, překládají mangu.... tenhle systém funguje. Dokáže lidem něco dát.

Na druhou stranu, proč na Facebooku mluvit s někým, s kým se druhý den uvidím ve škole...?

Výkyvy nálad, potoky slz a další pubertální vymoženosti...

10. dubna 2010 v 0:16 | Zebra
Možná bych to sem neměla tahat. Ale od toho je blog, aby se člověk hezky anonymně vypovídal, ne?
Takže, jestli nemáte zájem, to vůbec nečtěte. Tohle bude jen jeden ze stovky článků na tomhle blogu, který je absolutně o ničem...
No jo, jdu se vykecávat pod perex...

Bez peněz ani ránu?

14. března 2010 v 21:05 | Zebra
Peníze to s námi táhnou už hodně dlouho. Když se to tak vezme, tak už od pozdního pravěku. Již výměnným obchodem se ukazovala moc jakési"měny", v té době bylo ještě jedno, v jaké podobě. Ať už jídlo, či nerostné suroviny, mělo to hodnotu a dělalo to jakési předskokany přicházející éře peněz.
Musíme si to přiznat: peníze jsou to, co chceme. Lpíme na nich. Je jedno, jestli jsme ti 'chudí', nebo 'bohatí', 'špatní', 'dobří', ať už jsme jakékoliv rasy, náboženství a názoru, jsme si vědomi toho, že bez peněz nejsme nic. Bez nich není jídlo, voda, někde už si člověk bez pětikoruny v kapse pomalu ani nedojde na toaletu.
Peníze utvářely a stále tvoří svět. Když už není tak důležitá fyzická síla, jsou tu ony bankovky. Je to moc, protože kdo je má, kdo jich má víc než ostatní, ten si toho může dovolit víc.
Máš peníze? Můžeš si už koupit prakticky vše; od ostrova v Karibiku, až po vysokoškolský titul.
Možná už si ani neuvědomujeme, jak nás to kazí. Už před dlouhou dobou jsme stáli na hranici, ale už teď se s námi utrhla ona lavina, ze které už "není návratu".
Pomalu nevím, co tu melu, ale myslím, že v tom hlavním mám pravdu:
Tím, že jsme zavedli peníze, jsme mysleli, že jsme nastolili stabilní systém, ale je tomu naopak: ta samozvaná rovnováha je nahlodávaná zevnitř, a čím víc má člověk peněz, tím víc ji ničí. Už je příliš pozdě... bojíme se, že se tento systém rozpadne, ale nehodláme s tím nic dělat...
Radši...?

Pár pubertálních zpatlanin ohledně ohraného tématu "Život"

5. ledna 2010 v 18:57 | Zebra
Já jsem asi fakt divná.

Nechápu to. Protože už asi nechápu nic.

O čem to mluvím? O divných myšlenkách, které si jen tak přicházejí.
V jednu chvíli mám chuť chovat se opravdu jako malá třináctiletá holka (výškou nikoliv), přemýšlet tak. V takových momentech jsou mé komentáře či články plné 'iksdéček' (xD) a smajlíků, text samotný většinou nedává příliš smysl. A pak je tu ta druhá polovina, která se u mě objevuje stále častěji. Je zamyšlená, nabádá, abych uvažovala racionálně, je melancholická. Ráda se srovnává s dospělými a snaží se okolí říct, že s některými "pochybnými" vrstevníky nemá nic společného.
A další zvláštní věc, která se mi stává čím dál častěji a děsí mě: občas mám prostě pocit, jako bych byla ve svém těle, ano, ovládala ho, ale bylo mi cizí. A lidé kolem mě se se mnou baví, ale v tu chvíli k nim nic necítím. Opět strašné slůvko cizí.
Nejsem já schizofrenní?

Promiňte mi menší emocionální výlev. Vlastně... pravděpodobně to ani nikdo nebude číst, což je dobře. Mám tu takový soukromý/nesoukromý deník.

Už je mi líp. Psaní fakt pomáhá urovnat si myšlenky. Bojím se, co se to se mnou děje. Asi to bude těma všema písemkama (aktuálně pět), čtenářskejma deníkama (dva) a úkolama (radši nepočítám).

Chtěla bych vám říct jednu novinku. Ale je to kravina. Fakt.

Profesorka: ... a Karel Němec byl bla bla bla...
Kámoška: Lepší by bylo, kdyby to byl Karel Čech...
Já: Karel Japonec taky nezní špatně...

Ukázka mé japanofilnosti. Zkouším se japonsky (zatím bezúspěšně) naučit, koukám na anime, čtu mangu, miluju sushi. A další důležitá věc, už poznám rozdíl mezi "uke" a "Ukerewe" xD (Teď přišla dobrá nálada...) Hmmm, v blízké době asi změním design (neřeknu, s kým bude), ale hodně to souvisí s připravovanou recenzí na Death note (otaku již jistě vědí, na co narážím...), v případě zájmu se koukněte tady, je online, zadara, žádný megavideo, zato ale českej dabing, škoda, v japonštině s titulky jsem nenašla...

Radši končím, abych vás svými výlevy příliš nepoškodila

Vaše
JekylloHydeovní Zebra

Otevřít oči

9. června 2009 v 20:08 | Zebra
Pod jedním svým článkem jsem našla komentář. Žádal, abych se podívala na čísi stránky a přečetla si článek o týrání zvířat. Pak jsem ho měla překopírovat na svůj blog. Neudělala jsem tak a komentář jsem smazala. Reklamy nepotřebuji (úvod v postranním sloupci by měl každého žadatele laskavě přesměrovat na článek reklamy, kde si mohou inzertovat dle potřeby). Článek byl na můj vkus příliš krátký, nezahrnoval vše co bych od nadpisu očekávala a bylo tam nasekáno spoustu chyb.
A tak jsem se rozhodla napsat na stejné téma vlastní a rozsáhlejší článek. Tady je.

Když se nám zdá špatný sen, otevřeme oči. Ale v realitě bohužel nemůžeme udělat stejné rozhodnutí. Uprostřed toho, pro co jsme se již rozhodli, není možné otevřít oči, zjistit, že se nám to zdálo a začít od začátku. Mnoho lidí si to však neuvědomuje. A netýká se to zdaleka jen zvířat. Týká se to tolika věcí, že i kdybych je uměla všechny shrnout v hlavě a přesunout do počítače, stejně by to nikoho nebavilo číst. Řekl by si, že se ho to netýká a utekl by do své ulity.
Ale na druhou stranu nesmíme opomíjet tolik věcí.
''Globální oteplování? No nic, já přece chci jezdit tímhle novým fárem a vytahovat se před holkama, vždyť vědci to nějak vyřeší.''
''Přispět na charitu? To si radši koupím něco novýho, ty děti jsou stejně zvyklý na málo věcí.''
A to samozřejmě není všechno.Nejedná se jen o naši lenost. Může tu být i zášť. Někdo se 'špatně narodí', a v zajetí předsudků společnosti žije omezeně celý život. V tomto směru jsou velmi nebezpeční extremisté, či xenofobní lidé.
Je toho mnoho, před čím zavíráme oči, přitom stačí tak málo. Jen trochu ubrat na svém pohodlí a přidat na něm jiným živočichům či zemi, na které žijeme. Stačí opravdu málo. Tři sta korun měsíčně není mnoho při současných platech, přesto častěji naše ruka přelétne od veřejné sbírky k něčemu na zub. Nebo méně jezdit autem a více hromadnou dopravou. Je to tak jednoduché, přesto nás něco brzdí. Je to nechuť. Nechuť pomoci dobré věci. Však ona si planeta pomůže sama, možná si někdy pomůže. Ale kdyby si měla pomoci, tak by musela zničit civilizaci. Ale to my nechceme. Nebo jsme už příliš zpohodlněli?!
...
 
 

Reklama